České překlady Bible

Naposledy změněno Olga Admin 2020/05/25 10:19

Žádnému jinému textu nebyla v evropských literárních a kulturních dějinách obecně věnována taková pozornost jako Písmu svatému. To platí bezesporu i ve vztahu k biblickým překladům do lidových jazyků. Vývoj však nebyl v tomto směru zcela bezproblémový – v západním kulturním okruhu totiž stála takovýmto překladům po dlouhou dobu v cestě jednak mnohasetletá dominance latiny jako takřka výhradního literárního jazyka a jednak vnímání její posvátnosti společně s biblickými jazyky, tedy hebrejštinou a řečtinou, jakožto jedinými, kterými je možné „oslovovat a oslavovat Boha“.

  Za určitou předzvěst budoucích staletí, co se českých dějin týče, je možné považovat činnost slovanských věrozvěstů Konstantina a Metoděje. Spolehneme-li se na informace obsažené v jejich staroslověnských životopisech, stihli tito mimořádně vzdělaní bratři při svém působení na moravském území v druhé polovině 9. století přeložit celý biblický text do staroslověnštiny, čili jazyka, z něhož se později vyvinula čeština. Zda se však staroslověnské překlady mohly podílet na vzniku prvních biblických překladů do českého jazyka, není vůbec jisté.

            Jako první byly do staročeštiny převedeny dvě, z pohledu křesťanské bohoslužby nejdůležitější části bible: evangelia a žalmy (ve středověku často opisovány samostatně v tzv. evangeliářích a žaltářích). Jako pravděpodobné místo vzniku těchto překladů se uvádí klášterní prostředí; nejstarší rukopisné doklady pocházejí z konce 13., resp. první poloviny 14. století. S českými kláštery bývá spojován také nejstarší český překlad celého biblického textu, který byl vypracován krátce po polovině 14. století. Staročeština tak byla vůbec prvním slovanským jazykem, do kterého byla bible v úplnosti přeložena.

            O překotném vývoji češtiny svědčí mj. skutečnost, že na počátku následujícího století vznikly krátce po sobě hned dvě další redakce, tj. nové verze biblického překladu, které byly v následujících desetiletích dále přepracovávány a uzpůsobovány potřebám dynamicky se měnícího českého jazyka. Napříč celým 15. stoletím se nám zachovalo více než 30 staročeských rukopisných biblí a několik desítek dalších jednotlivých biblických částí a fragmentů, které obsahují buď jednu z těchto dvou redakcí, nebo jejich vzájemné kombinace, či dokonce jiná, samostatná zpracování biblického textu.

            Vedle toho se v posledních desetiletích 15. století začala bible, včetně její české varianty, šířit prostřednictvím přelomového vynálezu pozdního středověku – knihtisku. Pro jeho potřeby byla v prostředí pražské univerzity vypracována již čtvrtá redakce biblického překladu do staročeštiny, která byla vydána nejprve v roce 1488 v Praze a v následujícím roce v Kutné Hoře (tzv. Pražská bible a Kutnohorská bible). I v případě knihtisku se čeština může pyšnit historickým prvenstvím mezi slovanskými jazyky, a mimoto je jedním z mála jazyků vůbec, ve kterých biblický překlad vyšel jako prvotisk, tj. do roku 1500.

            Dekády 16. století odrážejí i na poli českých biblických překladů rychlý nástup knihtisku a jeho následnou dominanci. Do roku 1600 vyšlo v českém jazyce celkem 11 biblí, skoro dvakrát tolik vydání Nového zákona, přičemž některé z nich byly dokonce tisknuty v zahraničí (Benátky, Norimberk). Svými pěti vydáními z let 1549–1577 postupně ovládl český trh známý pražský tiskař Jiří Melantrich z Aventina. Z hlediska vývoje jazyka a způsobu, kterým bylo Písmo svaté do češtiny překládáno, jsou však mnohem významnější dvě moravská vydání Nového zákona, pojmenovaná podle svých překladatelů jako tzv. Optátův Nový zákon, vydaný roku 1533, a Blahoslavův Nový zákon z roku 1564.

            Moravský kněz Václav Beneš Optát byl totiž vůbec prvním v českých zemích, kdo se při překládání biblického textu snažil přihlížet k původnímu jazyku, ve kterém byl text Nového zákona sepsán, tedy řečtině. Do této doby všichni čeští překladatelé vycházeli z textu tzv. Vulgáty, latinské bible, která byla jako jediná uznávaná a používaná po celý středověk. Teprve v 16. století začínají evropští překladatelé používat biblické texty v jejich původním hebrejském a řeckém znění.

            Obdobným způsobem jako Optát postupoval při přípravě textu Nového zákona pro nové vydání i Jan Blahoslav, mimořádný vzdělanec a biskup Jednoty bratrské. Blahoslavův Nový zákon pak představoval výchozí bod pro mnohaletou práci početného překladatelského kolektivu Jednoty bratrské, jejímž výsledkem byl nejvyspělejší český „předmoderní“ překlad – Bible kralická. Rozdělená na šest dílů, vycházela nejprve mezi lety 1579–1594, a poté jako celek, v letech 1596 a 1613. Biblický text byl v těchto vydáních doplněn obsáhlým komentářem průběžně vysvětlujícím znění jednotlivých knih Písma, ať už po stránce jazykové, historické či náboženské. Svou kvalitou a významen Bible kralická dalece přesahuje český horizont a kontext.

            Velmi významné je rovněž první barokní vydání české bible, tzv. Bible svatováclavská, z let 1677 (Nový zákon) a 1712–1715 (Starý zákon). Jedná se především o revizi a syntézu, tj. spojení, různých českých biblí, včetně rukopisných, do jednoho funkčního celku. Navzdory tomu, že jeho autory byli příslušníci jezuitského řádu, provádějícího v Čechách a na Moravě úspěšnou rekatolizaci, zohlednili při své práci i znění Kralické bible, přestože její text vznikl v prostředí zakázané a katolické církvi odporující Jednoty bratrské. Přední znalec českých biblických překladů Vladimír Kyas proto s nadsázkou označil Svatováclavskou bibli za první český „ekumenický text“ (tedy takový, který se snaží překonat rozdíly mezi jednotlivými křesťanskými církvemi a vyznáními).

Související prameny

Externí zdroje

Vladimír Kyas: Česká bible v dějinách národního písemnictví

František Verner: Bibliografie českých překladů celé bible i jejích částí

image.jpg

dějepis, český jazyk

dějepis, literatura

    
2020 © Národní knihovna České republiky
Verze 2.0 beta