Karel IV. hledal někoho, kdo by byl schopen v odpovídající kvalitě popsat události jeho vlády a zasadit je do univerzálního konceptu výkladu dějin. Na rozdíl od politických úspěchů mu s kronikáři štěstí nepřálo. S trochou nadsázky bychom mohli Přibíka Pulkavu z Radenína, správce školy u sv. Jiljí v Praze, nazvat jednookým mezi slepými.

Vedle Karlovy autobiografie bylo jeho dílo jediným, které si mezi českými kronikami z druhé poloviny 14. století získalo popularitu. Navíc na rozdíl od jiných autorů není jeho výklad nejstarších českých dějin založen jen na kompilacích ze starších textů, ale Přibík využívá i dobovou ústní tradici nebo se pouští do vlastních etymologických výkladů. Podobně jako Kosmas a zejména Petr Žitavský vkládá i Přibík do svého výkladu texty některých listin. Prohlubuje Dalimilovu myšlenku o návaznosti českých dějin na Velkou Moravu a zdůrazňuje význam slovanské liturgie pro některé evropské země, což zapadá do snahy Karla IV. vytvářet z Prahy evropské multikulturní centrum, kde se střetává odkaz různých verzí křesťanství. Přibík se také snaží vyzdvihnout přemyslovskou tradici, která se v osobě panovníka snoubí s francouzskou karlovskou tradicí, sahající až po římské císaře. Text s velkými ambicemi ale zůstává kvalitou práce s informacemi i literární úrovní daleko za Kosmou či Petrem Žitavským.

Související prameny

 
  
  

image.jpg

Jazyk

latinsky

Datace

1419 - 1443

Vytvořeno AdminB 2020/04/24 11:20
    
2020 © Národní knihovna České republiky
Verze 2.0 beta